Velikost textu:   A    A    A

Jak chutná Jižní Amerika - SACSAHUAMAN

Další kapitola - přídavek, ze stejnojmenného cestopisu cestovatelky Jiřiny Štokingerové
Za vlády Pachacuteca byl pro Cuzco vypracován nový plán města, v němž se jeho obrysy měly podobat tvaru horské šelmy - pumy. Její hlavou pak byla pevnost Sacsahuaman. Tři pásy klikatících se ochranných zdí symbolizovaly zuby šelmy a jejím srdcem bylo velké náměstí Huayaca Plata.Tyto trojité masivní klikaté hradby s jedenadvaceti baštami byly postaveny z obrovských, těsně přiléhajících kamenů. Inčtí kameníci dokázali při stavbě zdejší pevnosti opracovávat s neuvěřitelnou přesností balvany i více než pět metrů vysoké a co víc. Dokázali s nimi i manipulovat a stavět je na sebe, ač vážily i dvacet tun. Hradby ohraničovaly místo, kde se konaly přehlídky a kde stál trůn nejvyššího Inky, vytesaný z jednoho kusu skály. Rozměry i způsob stavby ohromují dodnes a mnohokrát už vedly k dohadům, zda je to vůbec dílo lidských rukou. Když však přišli Španělé, dokázali pevnost z větší části zase rozbořit a materiál z ní použít na stavbu svých budov v Cuzcu, což mimochodem musela být (a to si málokdo uvědomuje) skoro stejná dřina, jako ji postavit.
Z původní stavby je dochováno jen asi 20% a dnes se tu mezi obrovskými balvany pevnosti Sacsahuaman pořádají každoročně 24. června slavnosti zimního slunovratu Inti Raymi. Já jsem je promeškala. Přijet o čtrnáct dní dřív, mohlo se to podařit, ale nešlo to. A tak nyní, v pozdních odpoledních hodinách, stojím na rozlehlém prostranství s ruinami hradeb a snažím se do oné chvíle aspoň „vcítit“. S pokorou hledím na pověstné zdi, vyskládané z obřích kamenných kostek a děsí mě úvaha, kolik ta incká pevnost, tyčící se nad Cuzcem, asi stála krve? Ale pak se musím usmát, protože vím o někom, kdo by vážnost chvíle určitě neopomněl zlehčit poznámkou, že … „ ano, nějaká krev se tu určitě prolila, anžto to muselo stát spoustu přiskřípnutých palců, když se tu zacházelo s tak velkým kamením bez ochranných pomůcek!“, což by onen člověk s vážnou tváří doložil tím, že „během vykopávek se pokud je známo, totiž žádné pracovní rukavice nenašly, nýbrž naopak, dokonce se několikery ztratily!“ Potom by ale, jak ho znám, dlouho fascinovaně zkoumal, jak to tehdejší odborníci dokázali dát dohromady bez jediné lžíce malty. Ale moje myšlenky se pomalu vrací do reality. Na travnatém prostranství indiánská děvčátka v krojích předvádějí tance. Mají černé sukně, červené vestičky a na hlavách barevné klobouky podobné mělkým talířům. Vyhlídnou si turistu, běží k němu, zatančí a pak žádají za svoje vystoupení peníze. Dělají to vychytrale a už od malička si umí vydělávat. Jenže já mám oči jen pro Krista. Stojí nedaleko na vrcholu kopce a se vztaženýma rukama žehná městu. Se zaujetím jsem se mu dívala do tváře už z náměstí v Cuzcu, teď bych ale jeho bílou sochu chtěla vidět zblízka a pak, ze stejného místa jako on - shora - pohlédnout na Cuzco. Má to jen malý háček. Protože se v tomto okamžiku nalézáme na území Parque arqueologoco de Sacsayhuaman, je odtud blíž ke Kristovi, než k našemu toulavému autobusu, který čeká na parkovišti. Co s tím? No, někdo se zkrátka pro něj bude muset vrátit a pak s ním po objížďce dojet pro ostatní k soše. Losujeme, a protože to nejsem já, kdo má smůlu a musí zpátky na parkoviště, neztrácím čas a vyrážím. Sama. Chlapy socha až zas tolik nezajímá a jdou tudíž pro autobus společně… Jsem zklamaná. Zblízka zjišťuji, že Kristus nemá propracovaný obličej a vůbec nevypadá tak hezky, jako z dálky, z náměstí v Cuzcu. A ještě navíc před ním schválně sedí staré indiánky a chtějí peníze za to, že si sochu fotím a ony jsou v záběru, ačkoliv je na fotce mít nechci. Jsem už trochu rozladěná z tohohle neustálého vymáhání peněz z turistů, obzvlášť když nejsem ten turista, který by penězi oplýval. A tak se raději vydávám fotografovat lamu, která se volně pohybuje po nedalekém návrší. Ale jen co na ni zamířím objektiv, okamžitě se z roští vynořuje indiánka, natahuje ruku a chce peníze. No, mám toho už opravdu dost a tak Krista opouštím. Za každé podívání, jedno na cokoliv, tu chtějí peníze a zas jen peníze, jako by nestačilo, že se musí platit nemalý obnos za prohlídku pevnosti hned u vstupu. Zastavuji ještě na vyhlídce, odkud se naposledy loučím s Cuzcem. V zapadajícím slunci od něho nemohu odtrnout oči, protože už nejspíš nikdy nebudu mít možnost vidět ho znova. Se zvláštním pocitem smutku z loučení a se zvlhlýma očima rozeznávám hlavní náměstí, které i odtud působí dojmem starobylosti. Je po stranách lemováno klasickým podloubím a měšťanskými domy, nad tím vším se tyčí obrysy věží kostelů a katedrály. Za posledními domy města jsou vidět svahy hor, které už začínají vrhat do údolí dlouhatánské stíny. Jeden z mých přátel tvrdí, že na mne ideálně působí malé množství míchaného alkoholu, kterému on říká „veselá kombinace“. A protože začínám mít melancholickou náladu, které se potřebuji zbavit, říkám si, že si ji dneska „předepíšu“. Zvlášť, když zjišťuji, že se začíná s ubývajícím sluncem citelně ochlazovat a to mi připadá o dobrý důvod víc. Vyrážím směr silnice, po které by měl náš toulavý bus přijet. Stojí tady domek ze sušených cihel, před ním stolky s lavicemi. Od ohniště, kde rožní salchichu, se šíří náramně libé vůně, které původní chuť na alkohol přehlušují. Rozhodování mi dlouho netrvá, ani na něj moc času vlastně nemám. Bus by tu už pomalu měl být. Dávám si klobásu (určitě je z lamího masa) a pan noc queso, bílý chléb, na který před tím, než ho strčí do pece, strouhají trochu ovčího sýra. Nemáte ponětí, co je to za dobrůtku. V mžiku to mám snědeno! Ale naše vozidlo zatím nikde. Začínám být nervózní z toho, jestli jsem ho třeba nepropásla. Nebo se přihodilo něco neočekávaného? Bystřím zrak a teprve po dlouhé chvíli pátrání ho objevuji v koloně aut, kterak se velice pomalu blíží. Nevím, kde se to ve mně právě bere, ale z legrace zvedám ruku a zkouším chlapy stopovat. Nakročuji do silnice, spínám ruce, prosím a posuňky dávám najevo, aby mi, proboha, zastavili a aspoň kousíček mě svezli. Vím, že už mě vidí, tak si dávám záležet, hraju svou „velkou roli“ a tudíž do toho dávám vše. Jenže se stává věc, kterou nečekám. Zastavuje mi auto jiné! To, které jede v koloně před naším busíčkem!!! Najednou jsem v rozpacích  „…sorry! I am embarrassment…“ jak cizímu muži vysvětlit, že sice stopuji, ale jen z legrace a až ten bus za ním, protože v něm jedou mí přátelé. Omluva neomluva, všechno zní i vypadá hrozně trapně. Ale nakonec mi je přeci jen prominuto a já kajícně nastupuji do autobusu k chlapům, kteří celou tu dobu pobaveně sledují, jak se z toho „vysekávám“ a chechtají se na celé kolo.
No, podruhé se už o stopování raději pokoušet nebudu. Aspoň ne tady… Takže dámy, holky, děvčata – čekáte ponaučení?
 
Stopovat je velmi nebezpečné, neboť:
            …může se stát, že vám nikdo nezastaví!
                        …může se stát, že vám někdo zastaví!!
                                   …může se stát, že vám zastaví váš vlastní chlap!!!
 
Účelem dnešního receptu bude z tortill - tedy placek obyčejných jedlých, udělat enčilady - což jsou placky plněné chutné, navíc s dalšími dobrotami zapékané, tedy ještě chutnější! Je to taková dobrota, že každou z vás varuji: Nedělat příliš často, zvlášť ne tomu vlastnímu. Ani jeden si to nezaslouží!!! (A konec konců, ať si to zkusí sami!)
 
                   Enchiladas  de  res  y  frijoles  refritos
 
                        500g mletého hovězího
                        1 cibule
                        3 stroužky česneku
                        100g špeku
                        opečené fazole
                        dvojnásobné množství enčiladové omáčky
                        12 tortill
                        150g čedaru
                        2 dl kysané smetany
                        3 oloupané zelené papriky
                        sekaná nať zeleného koriandru – cilantro
 
V hlubší pánvi na drobně pokrájeném, vysmahnutém špeku, opečeme sekanou cibuli a česnek s mletým masem, přikryjeme a za občasného míchání podusíme. Přidáme fazole, 1/3 enčiladové omáčky, osolíme a za častého míchání důkladně prohřejeme. V pekáčku ohřejeme druhou třetinu omáčky, na plotýnce postupně pečeme tortilly a v této omáčce je namáčíme. Pak pekáček zbylou omáčkou vytřeme a od kraje do něj pokládáme tortilly tak, aby je bylo možno z poloviny naplnit masovou náplní s fazolemi a druhou polovinou překrýt. Každou další pak kraj té předchozí překrýváme. Takhle vyskládaný pekáček nakonec zalijeme zbylou, poslední třetinou enčiladové omáčky a posypeme hrubě strouhaným sýrem. Zapékáme v horké troubě tak 15 – 20 minut a hotové zdobíme smetanou, proužky paprik a sekaným cilantrem. Servírujeme v pekáčku.


Autorka: Jiřina Štokingerová
 

Komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář


Vkládat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé. Přihlásit se můžete zde.