Velikost textu:   A    A    A

Jak chutná Jižní Amerika - CHINCHERO

Kapitola - přídavek, ze stejnojmenného cestopisu cestovatelky Jiřiny Štokingerové
Peruánská vesnička, vzdálená 28 km od Cuzca a sevřená mezi svažujícími se úbočími okolních hor, vypadá za časného rána jako čerstvě umytá. A poklidně, skoro jak bez života, zasunutá v úplně zasunutém koutu země. Malé prostranství, ze tří stran obehnané domy a ze čtvrté ruinami starého opevnění budí dojem, že všichni ještě spí. Jen slunce - ten vrchní osvětlovač - září do jasného rána a chystá se na svou obvyklou pouť po nebi, na kterém není ani mráček.ostela, postavená na zbytcích původních inckých zdí z velikých, vzájemně velmi přesně zapadajících kamenů, které odolaly jak zemětřesením, tak španělským snahám o jejich zničení. Nicméně zářivě bílá zvonice svědčí o tom, že noví vládci hodlali ukázat, kdo je tady pánem a tudíž svůj křesťanský svatostánek úmyslně postavili na pokořených zbytcích incké stavby.
 
V tom ranním tichu i já tiše vcházím na nádvoří, ve kterém se bíle odráží zvonice kostela postavená na zbytcích původních inckých zdí z velikých, vzájemně velmi přesně zapadajících kamenů, které odolaly jak zemětřesením, tak španělským snahám o jejich zničení. Na protilehlé straně nádvoří už je otevřené místní muzeum – jediná malá místnost za zeleně natřenými dveřmi. Na jednom z obrazů vidím anděla, který má na ruce sovu. Napadá mne, že nejspíš místní umělec, když tvořil zakázku pro novou církev, přidal do náboženského námětu indiánský prvek. Prohlídka mi nezabere mnoho času, vystavených exponátů není nijak mnoho, ale protože je Chinchero jedním z vyznačených míst na zaplacené permanentce po inckých památkách v okolí Cuzca, jsem teď tady. Po nějaké chvíli se na nádvoří objevuje muž, který vyhání za ruiny hradeb dva býky na pastvu. Skotačivě se rozbíhají za potravou a z jejich poskakování je zřetelně vidět, jak jsou rádi na světě. Stejně takový pocit mám i já. Muž se v pohodě usazuje na svahu a v poklidu pozoruje boží svět. V červenci je v Peru zimní období. Je tedy po sklizni. Na malém políčku na zvýšené terase jsou vidět snopy, zatímco na dalekém obzoru se bělají zasněžené vrcholy And. Vychutnávám si to ticho. Je úžasná úleva vystoupit z hlučícího auta, zklidnit na mírném slunci mysl a nechat se laskat jeho paprsky, které příjemně hřejí v průzračném ránu. A tu náhle, zčistajasna, kde se vzal, tu se vzal, objevuje se přede mnou malý, tmavooký, černovlasý, bosý kluk a v mžiku má rozložený ranec, který nesl přes rameno. Na pruhované tkané látce vyrovnává figurky udělané z malých i větších vyschlých tykví a nabízí mi je: „Pacha mama, pacha papa“. Vypadá plachý a nevnucuje se. Tady nejspíš nikdy moc velký kšeft nemá, a proto ani nijak nechvátá. Prohlížím si figurky a sleduji jeho obratné malé ručky, kterými je jemně bere a otáčí. Tu a tam na již hotových figurkách ještě něco rydlem upraví, vlastně je přede mnou ještě neustále vylepšuje. Moje oči ale objevují figurku zcela jinou, než kterou mi v natažené ručce předvádí. Je bystrý - okamžitě postřehne směr mého pohledu a tu, která mě zaujala, mi hned podává se slovy:  „Pacho buho“ - sova. Figurka má krásně kulaté velké oči se spoustou peříček, umně vyškrabaných v tmavě natřeném podkladu tykve. Beru mu rydlo z ruky a naznačuji sově nad očima obočí. Líbilo by se mi u sovy obočí. Takové mohutné. Moje asociace jsou náhle tisíce kilometrů daleko a já si představuji toho, komu bych chtěla tuhle figurku z Chinchera přivést. Sova by se k němu určitě hodila, jelikož on je něco jako chodící encyklopedie, i když zaměřený jen svým, velice úzce specializovaným směrem. Ano, sova se hodí, ale měla by mít mohutnější obočí. Aby tu byla v něčem podobnost. Chlapec okamžitě pochopí, neprotestuje a jen se ptá: Compra gringo?“ (vsuvka: gringo je španělský výraz používaný v zemích Latinské Ameriky; původně jím byli nazýváni spíše bílí Američané, ale nakonec se začal používat pro jakéhokoli cizince bílé pleti). Přitakávám, domlouváme cenu a on začíná tvořit. Pracuje jemně, s rozmyslem a nenechává se vyvést z míry. Nemluví, jen se soustřeďuje na práci. Zvláštní atmosféra probouzejícího se dne vrcholí, když podává sovu do mé ruky. „Puede ser como este?(může to být takhle?) Qué dice usted, gringo? (co říkáš?)Dívám se mu do očí, které se rozsvěcují, když dostává dohodnutý jeden dolar a já si představuji, jestli se stejně dokážou rozzářit oči toho, komu chci figurku věnovat. Se sovou v ruce (jako ten křesťanský anděl na indiánském obraze) a se zvláštním pocitem v duši pomalu odcházím ulicí a jen chlapcovo „Adios, amigo!“ zní za mnou ve větru. Ještě jednou se otáčím a … opět nikdo na dohled. I ten chlapec, jak se objevil, tak zmizel. Tiše.
Slunce už se plně ujalo své vlády a já nasedám k chlapům do busu, který se pomalu začíná rozjíždět. Jižní Amerika musí zaujmout každého, kdo chce spatřit poslední, rychle mizející neporušené krásy divoké přírody. Ale teprve tady - v Chincheru - opravdu a naplno poznávám jak krásu, tak chudobu tohoto obrovského kontinentu.
 Hodně síly musí mít slunce, ten vrchní osvětlovač, aby rajčata, ze kterých se připravuje tato červená omáčka, pěkně dozrála. Držte se receptu a těšte se, je pikantní, jedlá … a velmi chutná!!!
 
                   Salsa de jitomate
 
                        200g rajského protlaku
                        1 cibule
                        8 stroužků česneku
                        2 lžíce loupaných mandlí
                        ½ lžičky tlučeného kmínu
                        ½ lžičky oregana
                        pálivá paprika
                        olej
                        sůl
 
Cibuli nakrájenou na kolečka a česnek s mandlemi, obojí krájené podélně na čtvrtky, osmahneme krátce na oleji. Přidáme protlak, tlučený kmín, papričku dle chuti, oregano, sůl, trochu zředíme vodou a povaříme 5 – 10 minut. Tahle salsa se podává buď horká k dochucení jídla na stole, nebo se používá při přípravě zapékaných jídel, enčilad a jiných pokrmů z tortill. Je to dochucovací a zdobná omáčka, ze které ční nerozvařené kousky mandlí, česneku a cibule.

Autorka: Jiřina Štokingerová
 

Komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář


Vkládat komentáře mohou pouze přihlášení uživatelé. Přihlásit se můžete zde.